Čertice 
 jak jsem už psala v minulém příspěvku pár dnů po dovolené jsem vyprovázela Aničku na první tábor. Jednalo se o angličtinářský tábor nazvaný The Hell's expedition aneb pekelná výprava. 

Dámu jsem musela patřičně vyfešákovat a sebe vybavit peřím a kilem uhlí, aby nás tam pustili. 
Moc se mi tento nápad líbil. 
Jenže kde splašit 1kilo uhlí?! Zajela jsem tedy škemrat do Dobrušských uhelných skladů o jedno kilčo. Samozřejmě jsem obsluhu rozesmála, ale jelikož jsem nebyla první ani myslím poslední - uhlí mi dali. 

No dívenku jsem tam předala, slzy v očích jsem měla ale já ne ona. Ani mi nechtěla dát pusu. Přece se nebude ztrapňovat a olíbávat svoji "mámu" před tolika dětmi. Proškolila jsem ji jak se strojit, čistit zuby, nezlobit..... prostě klasika, nadepsali jsme 6 obálek a s očekáváním jsem čekala na pár řádečků. 

Když jsem se už dočkala a ve schránce uviděla nadepsanou obálku, pod jednou obálkou se schovávala druhá a třetí, čtvrtá a pátá. Anička to vyřešila tak, že napsala hned první den všech pět dopisů najednou. A ve všech byla jedna věta: Ahoj mami, mám se tady dobře. Jen první v sobě schovával: Ahoj mami, mám se tady špatně. NO a tak jsem měla slzy v očích znovu a říkala jsem si: KOZA JEDNA! Doufala jsem, že se tam má opravdu dobře a ne špatně. Ta šestá obálka byla nadepsaná pro babičku a ani by vás nenapadlo, co napsala babičce: Ahoj mami, mám se tady dobře.
Prostě to musela napsat hrozně rychle, aby měla čas na všechno, co se tam dělo.

Týden utekl jako voda a už jsme se řítili mezi čerty znovu................ a zase ty slzy. Anička nás přiběhla přivítat s blaženým úsměvem a přitiskla se ke mě jako klíště. Taky při takové příležitosti hned bulíte? Já jsem v tomhle strašná. Nezmrhla mi tam, nic ji netížilo, užila si to tam přesně tak jak jsem chtěla. Už teď se těší na další tábor, který prý bude ve znamení upírů a zombií. A jo, jsem moc ráda, že takový dojem z prvního tábora má.

No jinak užíváme poslední prázdninový týden, nevypadá věru moc letně. Ale i tak si ho krásně užijte.                                                                                                           
                                                                      °°°°Jiřina °°°°

 

Letos naše rodinka vyrazila na dovolenou. Nevenčíme se každoročně, manžel na dovolenkování moc v lásce nemá a už vůbec ne moc velké teplo. Moře jsme společně absolvovali pouze dvakrát za celou naši dekádu.

Letos jsme se rozhodli pro „odpočinek“ tady u nás a vybrali jsme Jeseníky. Pro mě byla nejhorší cesta. Když někam vyrážím a volant v ruce drží manžel musím mít dostatečnou zásobu kinedrylu a poctivě se jím dopovat.  Ještě nyní se z cesty rovnám.

Napsala jsem „odpočinek“, přestože to zas až takový odpočinek nebyl. Hodně jsme chodili a to je u nás co říct – no spíše u drahé polovičky. Ten po svých chodí opravdu hodně málo. A protože u nás to aspoň platí všeho moc škodí, zvládli jsme se zrekreovat za „dlouhé“ tři dny. Možná krátká doba, ale abych pravdu řekla, stačilo nám to.

Navštívili jsme Lesní bar – opravdu super věc. Jedná se o samoobslužný bar – je založený na poctivosti lidí. V nabídce mají nápoje, jak alko tak nealko, občerstvení, pohledy, známky, můžete si upéct buřta a nakonec si vše sčítnete podle doporučeného ceníku a zaplatíte do kasičky. Nevěřila jsem, že to může fungovat, ale ano funguje. Můj názor? Než k baru vyšlápnete tu nekonečnou štreku, tak ten, kdo poctivý není, se poctivým stane ;-).

Další naše cesta vedla na ranč Orel – dětičky si zajezdili na koních, Anička zdolala lanovou cestu – byl to náš druhý lanový park a tenhle 100% vyhrává. Nedá se srovnat s tím co je tady u nás v Deštném. Je o mnoho delší a risknu si říct i lepší. 

Když jsme vše plánovali, Anička se nejvíc těšila na rýžování zlata. Museli jsme jim koupit mošničky a oni rýžovali. No než zlato si myslím jsme našli jen kameny s takovým tím zlatým nádechem  - ale dětem asi radost kazit nebudeme, že jo.

Fauna Park – tady nám naše Anička předvedla jedno ze svých „kňučících“ představení. Myslela si, že jí tady koupíme papouška, kterého si odveze domů. Fauna park je místo kde mají pumu, papoušky – volně pohybující, je to prostě nádhera. Byli jsme u toho, když vyšli na louku a nechávali je volně prolétnout. Mají tam já ho nazvala Rumburakem – obrovské dva havrany, černé labutě, chameleony, opičky, pštrosy……… no na menším „statku“ je toho skutečně dost, ale asi tou nejhlavnější raritou jsou skutečně papouchové, kteří vám tam lítají nad hlavama. 

Měli jsme v plánu hodně věcí, ale na některé jsme nešli, jelikož tam zase nemohl Mareček – protože je to ještě prcek, tak bobová dráha se  nechává na někdy příště. Místo toho jsme jeli na dlabanec, kde měli trampolíny, tak jsme tam děti na chvilku přivázali, abychom měli taky trochu klidu.

Tatínek si taky aspoň na chvilku přišel na své, provětral aspoň na chvilku své rybářské náčiní, po cestě domů jsme ještě zahoubařili.

Domů jsme se vrátili v pořádku, zlikvidovali jsme houbičky, vybalili jsme věci – nesnáším vybalování věcí – raději balím, než vybaluju, takových kilometrů co se při tom nachodí a toho nepořádku ;-), má to někdo stejně? No a vybalila jsem a začala nanovo, protože ihned v sobotu odjížděla Anička na svůj první tábor. 

No a jinak jsem po shlédnutí fotek zjistila, že tak jako každý rok nejsem na žádné fotografii. Ach jo. 

Mějte se moc krásně