Dnes tak trochu na melancholické vlně. 

Dnes je to přesně deset let. 

Mám toho tolik na srdci, tolik vzpomínek.................. ten den je pro mě tak živý, že bych ho mohla vyprávět dokola, dokola, dokola :-(. Nikdy na něj asi nezapomenu. 

Hlavou mi poslední týdny běhá tolik myšlenek..................... ale jedna je ze všech nejsilněší. 
Nejsem sama na světě  kdo přišel o svého blízkého a vždycky když jsem četla články, jak se se ztrátou člověk vypořádává dlouho.......... zamýšlela jsem se nad tím, že pro mě to bylo asi až moc snadné. 
Přijde mi, že jsem měla srdce jako z kamene.......
Tehdy to byla situace, kdy jsem se ze všech sil snažila být silná kvůli mé mamce a hlavně jsem nosila v bříšku Aničku (i tak si myslím, že ikdyž jsem svoji úzkost nedávala znát najevo, uvnitř byla a dodnes to vidím na Aničce, jak je citlivá, "úzkocitná".........) ..................
A dnes, není měsíc, kdy bych si na na něho nevzpoměla a o to víc se moje myšlenky k minulosti obrací právě poslední pár týdnů. Jestli je to tím jeho "výročí"? Nevím............... okolnostmi, které se dějí kolem mě? .....................

Dnes ráno, když jsem se v koupelně zase tak nějak zamyslela..................................
napadlo mě, že  ale nikdo kdo podobnou ztrátu nezažije si svých blízkých neváží tolik jako ten kdo ji už bohužel zažil. 
Vždycky, když se chtě nechtě večer rozlobím na děti - a je to těsně před spaním - mě to pak tak hrozně mrzí, že jsem je ukládala ke spánku s myšlenkou, že je snad nemám ráda......................
Když se s manželem "rozkmotříme" a on odjede na pracovní cestu..................
I přesto, že se snažím jít životem s myšlenkou - chovejme se k sobě tak jako by ta ....... TA........ chvilka byla ta poslední........................ někdy to přeci jen nejde. 
Život je čím dál uspěchanější, nemáme čas na tohle a tamto. Večer jdu spát a mám v hlavě tolik věcí, které jsem nestihla udělat a tak si je vláčím do druhého dne........................................ ale je nejsmutnější, že nemáme tolik času, kolik bychom možná chtěli, na ty, které máme rádi.
S mou "nej kamarádkou" se vidíme už jen párkrát do roka ................................ a to je hodně smutné..

Proč to tak je? protože to dovolíme? protože prostě to tak chceme? 
JÁ TO TAK ALE NECHCI!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! 

Slova mám tě rád, miluju tě - jsou tak obyčejná, ale zároveň tak vážená. Proto se je poslední dobou snažím dětem říkat denně. Dělám to proto, aby věděli, že ikdyž ztrácím trpělivost a nemám čas s nima dělat to co oni chtějí............................... mám je ráda, miluju je. A zbožňuju, když to řeknou oni mě............................ O tom je život.................. žít, jako by byl tenhle okamžit ten poslední. Nidky nevíte, jaký okamžik bude váš poslední....................................

Takové objetí už nikdy neucítím a když tu ještě byl a obejmul - nevážila jsem si toho dostatečně. A teď? co bych za takové objetí dala.

Ale dost, pro letošek slibuju konec o vzpomínkách................... posledními dvěma články jsem zavzpomínala už dost :-).

Mějme se rádi.................................. prosím!!!!!!!