TENTO TÝDEN, ZDÁ SE MI PONĚKUD FYZICKY NAMÁHAVÝ

ajajaj tento týden se manžel rozhodl splnil své resty, které na něj čekali celou sezonu. Vertikutace trávníku, kterou chtěl dělat již na jaře a zabetonování studny (pravda, chtěla jsem ji celou obezdít, ale doufám, že kabátku se teda dočká příští rok). 
Můj muž je z těch co potřebují u takových věcí asistenci  - ne proto, že by si nevěděl rady, ale spíš proto, že chce se o ten fyzický výkon s někým podělit :-) a on prostě rád použije větu - už to zvládneš sama, viď? ....................

Takže tento fyzicky vydatný týden začal pondělkem, kdy "jsme"  hloubku z 50 cm - "zvětšili" na 80cm. 
Pokračoval úterkem, kdy se konečně na své místo dovezl beton a víte, že jsem fakt netušila, že beton je o tolik těžší na lopatě než hlína :-). Trochu dupy dupy, trochu výpadů a řeknu vám, že za tu hodinu, než jsem skončila a po betonu na trávníku nebylo ani památky byla jsem pěkně zpocená a nebudu vám říkat až kde. A když mi muž za dvě hodiny oznámil, že se dnes vrhnem ještě na vertikutaci................. míjeli mě mrákoty. 
Jenže - copak jezdit a zbírat trávu sekačkou, to by byla brnkačka, jenže to by ta naše sekačka musela sbírat................... takže hrabičky do ruky a hraby, hraby...................
Včera zbytek zahrady, už jen za asistence hadů a když jsem v pět hodin končila (už jsem myslela, že si vemu čelovku, abych na to viděla) - co bych chtěla říct? že zahradu chci vidět letos už jen z okna, ale to mě asi nečeká. 
Ještě musím zrýt zeleninendu, pohnojit ten náš "angličák", zakrýt růžičky zimní ochranou, ale paaaaaaaaakkkkkkkkkk........................ už se na ni budu koukat fakt jen z okna. 

Ruce necítím, nechci se na ně ani koukat - mé "pěstěné" ručičky jsou momentálně trochu jeté  - ostatně jako já :-).

Původně jsem si říkala, že pojedu večer ještě cvičit, ale to jsem o půl páté (kdy mi zbývalo sice už jen pár metrů hrabání) s mohutným (jen pro sebe) nadáváním zavrhla. Po sprše a celkovém zkulturnění se jsme se rozhodli s dětma zajet na hřbitov. Letos jsme jeli o pár dnů dýl - nechtělo se mi strkat na parkovišti se všema těma dušičkářema a tak jsme se tam vydali včera (měli jsme to v plánu původně až na pátek). V autě jsme zjistili, že nemáme "oheň" na svíčku (takže................... kdyby nás tam někdo načapal, jak jsme chodili po jiných hrobech a snažili se zapálit tu naši svíčku...................... stytěla jsem se příšerně - měli jsme to i s takovou malou kovbojkou), ale dopadlo to....................... svíčku jsme zapálili, věneček naaranžovali, dědu pozdravili....
Jezdím s dětmi vždycky za tmy, abychom si užili ty světýlka a taky tak trochu tu strašidelnou atmosféru a řeknu vám............................ pěkně nás vyděsila socha anděla, která se tyčí vysoko nad pomníky a s tím správných světlem................................. upalovali jsme všichni honem rychle do auta 
:-)

Jako každý rok, bylo po cestě domů hodně otázek..............................

A večer jsem zakončila - konečně horntenziovým věnečkováním. Slíbila jsem ho nejen sobě, ale i "švagrovce" ;-), i mé mamce. Díky nočním mrazíkům posledních dnů to bylo za pět minut dvanáct. 

 A co dnes? Dnes můj mažel slaví narozeniny. Kulaté - čtyřicáté. 
Mám tak trošku pocit, že je snáší stejně jako já svých třicet - pobavila jsem jeho i našeho souseda, když jsem řekla, že mě je už čtyři roky dvacet devět :-))) (taková trochu ženská k pohledání).

Je to tak, že každý je tak starý na kolik se cítí a i přesto, že mých 33 není špatných, prostě se na ně stejně necítím - cítím se jak dvacítka (pravda trochu opotřebovaná, ale k zahození ještě nejsem :-) ).

Takže u nás bude takový nějaký narozeninový sedánek s "Emerickou" večeří, tiramisu jako desert a když se nám bude chtít s manželem ještě trochu "presečinkovat" čerstvé škvarečky to budou jistit.
A třeba ..................... přijde i kouzelník :-)


Mějte se krásně