Závěr tohoto týdne bych raději vypustila. 

Znáte to? Určitě ano. 

V neděli jsem si dělala hlavu jakým způsobem najedeme zpět na náš školňo-pracovní režim a dnes, když se ohlédnu za posledními dny mi to přijde jako úplně směšná starost. 

Ve čtvrtek jsem měla být u lékaře a tak jsem si naplánovala takové příjemné zpestření, že prolezu obchoďáky, koupím si něco pěkného na sebe.....užiju si ten den po svém. Těsně před vánoci se mi rozbila peněženka a tak jsem měla v plánu prolustrovat co se dá a nějakou si přivézt, ale měla jsem ten den nakonec prožít jinak a zjistila jsem to hned z ránu. Mé nakupování skončilo dřív než začlo. 

Strach, který jsem ten den prožila, vím, že určitě ještě v životě zažiju, třebaže v jiné formě, ale doufám, že mám vybráno na hodně, hodně dlouho. 

 Před devíti lety jsem přišla při autonehodě o taťku. A strach o bližní na silnici mě provází po celé ty roky. Jímá mě amok, když mi manžel nebere telefon a je na cestách. Děsím se zvonku u dveří...........abych nešla otevřít a nestáli tam uniformovaní muži jako tenkrát.

KDyž mi z rána volala moje mamka, ani ve snu by mě nenapadlo,  že mi řekne: Jiřinko, já bourala.......................ale jsem v pořádku......
KDyž jsem jela na místo nehody a proti mě jela sanita na houkačkách, krve by se ve mě nedořezal.

Strach o bližní je ten nejhorší strach, který můžete jen prožít, čert vem majetek, hlavně, když ty co máte rádi, jsou v pořádku. 
Když to hodně, hodně zkrátím................. tato nehoda skončila "jen" hodně bolavým tělem" a autem na odpis. Jsem moc ráda, že jsem si ji večer dovezla domů a je tu s námi živá a zdravá. Ovšem komunikace zdravotního personálu za kupu hodin byla příšerná a já se skutečně obávala nejhoršího. 
Za ten den jsem uvnitř hodně zestárla (nebo možná spíš vyzrála a pochopila).

A příspěvek ukončím fotkou. Často na ní koukám a vzpomínám........................